Lucka Kohoutová Vinická

Cestovat začala už jako malá s rodiči a v roce 2014 se poprvé vydala na dobrodružnou cestu jen s krosnou a kamarádkou do Kostariky. Tento způsob cestování si zamilovala a tak už jezdí jen s co nejlehčím báglíkem a se svým manželem, občas ale ráda vyrazí i sólo. Do její „kontinentální“ sbírky jí chybí už jen Antarktida a byla už v téměř osmdesáti zemích světa. Z těch si nejvíc oblíbila Peru, Tibet a Barmu. Nejvíc času ale strávila v Africe – někdy čistě cestováním, někdy i nomáděním. Když se všechny africké cesty posčítají, dají dohromady už skoro devět měsíců jejího života. Na cestách moc ráda fotí a nejvíc ji zajímají (a dojímají) divoká zvířata, staré kultury a intenzivní zážitky.

Jan Šibík (1963)

Jan Šibík dosud vydal šest souhrnných publikací svých fotografií: Kdyby všechny slzy světa (1997), Ďábel v nás (2001), Stories(2006) a Deset let (2017), jež mapuje Šibíkovu práci v období 2007-2016. Kniha Jan Šibík 1989 je jeho pátou samostatnou monografií, která vyšla k 30. výročí revoluce a zaznamenává pád komunismu ve střední Evropě. Zatím poslední knihu JARO 2020 (2020) vydal společně s Danielou Matulovou a kniha mapuje události prvého nouzového stavu, kdy nás zasáhla koronavirová epidemie. Poslední 3 publikace bude možné zakoupit a od autora podepsat na festivalu.

Aleš Kuželka

Alešovi se stalo cestování celoživotním koníčkem a s baťohem procestoval půlku světa. Žádné dobrodružství mu není cizí, ať už ve vzdálených koutech planety či v ruchu civilizace. Obzvlášť ho přitahují hory, pouště a džungle. Jeho nejoblíbenější destinací jsou země Latinské Ameriky. V posledních letech se zakoukal do putování na motorkách po všech cestách a necestách.

Vojtěch Lavický (1986)

Vojta pochází z Brna, kde na VUT vystudoval obor Telekomunikace. Pár let bydlel i v Praze, ale Brno je prostě srdcovka, a tak se po cestě kolem světa zase vrátil zpět na rodnou hroudu. Záhy pochopil, že nejhezčí pohled na svět je ze sedla motorky. Z menších dovolených po Evropě se postupně staly větší a pomyslným vrcholem byla téměř dvouroční cesta kolem světa. Baví ho cestování, focení, nekonečné koukání do papírových map a řízení všeho, co má motor. Naopak se ale nepovažuje ani za fotografa ani za motorkáře. Miluje hory, přírodu a sladkosti, cizí mu ale nejsou ani města a technika. Příběhy z cest se snaží vyprávět s nadhledem a v rámci možností motivovat ostatní, aby vyrazili poznávat svět.

Filip Mayer

Filip Mayer je autor Deníku dobrodruha, který založil v roce 2017. Cítil totiž strach ve společnosti z něčeho nového, nepoznaného, z jiných ras a kultur, přičemž on sám projel více jak 60 států světa a poznal, že všude po světě jsou lidé stejně hodní jako u nás. Deníkem dobrodruha ukazuje společnosti, že jedinou cestou je být otevřený a snažit se pochopit ostatní.

Michal Knitl (1983)

Michal Knitl sa narodil 2. 12. 1983 v Bratislave. Vyrastal v Petržalke, v paneláku oproti Inchebe. Prvýkrát sa dostal do zahraničia počas hromadného pochodu pri príležitosti otvorenia hraníc, peši s rodičmi. Od rakúskeho colníka dostal cukrík. Plávať sa naučil o dva roky neskôr počas prvej dovolenky pri mori v Chorvátsku. Poznámky z ciest si začal zapisovať ešte ako 12-ročný počas návštevy Alhambry v španielskej Granade. Krásu a čaro prírody začal spoznávať počas stredoškolských výletov s triednym učiteľom Ondrejom Demáčkom. Cestovať začal počas vysokej školy. Najprv cez program Work and Travel v USA, neskôr aj vďaka dobrovoľníckym a študijným pobytom po Európe. Napriek úspešnému ukončeniu štúdia manažmentu ľudských zdrojov v Bratislave a získaní 1. ceny Centra pre filantropiu za najlepšiu diplomovú alebo ročníkovú prácu na tému filantropia cítil, že jeho cesta vedie iným smerom. Vydal sa do Južnej Ameriky, kde strávil 15 mesiacov. O svojej ceste napísal cestopis „Na juhoamerickej vlne“. Od mája 2011 strávil necelý rok a 3 mesiace v Strednej Ázii a na indickom subkontinente, ktoré opisuje v cestopisoch „Hodvábny vietor“ a „Farebný svet“. Od roku 2013 organizuje cestovateľský festival Cestou necestou, na ktorom dáva priestor nezávislým cestovateľom prezentovať svoje zážitky a snaží sa inšpirovať ľudí cestovať a spoznávať nepoznané. V lete 2015 absolvoval zatiaľ svoju najdobrodružnejšiu cestu do Indonézie a Papuy-Novej Guiney, kde počas štyroch mesiacov spoznal svet a život, aký zatiaľ nikde inde nezažil. O tri roky neskôr vďaka súťaži s Treklandom sa dostal do základného tábora K2 v Pakistane a výlet si predĺžil o ďalší mesiac v Indii. Je jedným z najaktívnejších couchsurferov na svete. Vyše 500 nocí prespal na viac ako 200 gaučoch na všetkých kontinentoch okrem Antarktídy a Afriky. Od domu so služobníctvom v Pakistane a Indii až po miesto pred domom na záhrade v Nórsku alebo na zdieľanej izbe 2×4 metre s domácim a ďalším cestovateľom v Čile. A ďalší ho pozvali domov priamo z ulice alebo turistického chodníka. Napríklad do jurty v Kirgizsku, keď išiel okolo. Keď cestuje, zaujímajú ho dve veci – život domácich a hory. Posledné roky sa venuje joge a akrojoge. Živí sa písaním o cestovaní, prezentovaním svojich zážitkov, organizovaním cestovateľských festivalov, predajom cestovateľských fotografií a počas zimy je snowboardovým inštruktorom. Prostredníctvom cestopisov predstavuje svoj príbeh na cestách a opisuje život ľudí, ktorých stretol. Rád by svojimi cestami inšpiroval ďalších a tvrdí, že cestovať môže úplne každý. Viac o jeho cestách, ako aj o predošlých publikáciách, ktoré sú aj v elektronickej podobe, sa dozviete na mej stránke.

Lucie Brejšová

Lucie Brejšová žila do devatenácti let v Praze. Studia, práce i touha poznávat ji zavedly postupně do Anglie, Francie, Španělska, Itálie a Brazílie. Vystudovala dějiny umění v Paříži a magisterskou práci dokončila na Sevillské univerzitě se zaměřením na památkářství. Posledních sedm let strávila v São Paulu, kde vyučovala jazyky a posléze pracovala v turismu. Příběhy rodin, které původně pocházely z Československa, a kulturní, přírodní a etnická rozmanitost Brazílie ji inspirovaly k napsání románu Města nad městem.

Topi Pigula (1966)

Topi Pigula vystřídal celou řadu povolání. Začínal na ostravské šachtě jako zámečník, odkud se přesunul k dřevorubecké motorové pile v jižních Čechách, aby přes kuchaře na horské boudě a pedagogického pracovníka v Brně dopracoval k šéfredaktorské židli. Vedl cestovatelský časopis Travelfocus a několik let i web Prima ZOOM, kam aktuálně stále přispívá. Jeho články se dají najít od Hospodářských novin po českou verzi National Geographic, ale publicistickou kariéru začínal jako reportér a fotoreportér geografického magazínu Koktejl. A aby toho nebylo málo, učí fotografování správu sociálních sítí pro společnost NICOM a.s. Je spoluautorem několika publikací a autorem samostatné knihy Příběh Martinovy boudy.

Jana a Daniel Urbanovi (1980)

Máme výhodu jsme manželé a celkem dobře se známe a můžeme se jeden na druhého 100% spolehnout. A to je při našem způsobu cestování velmi důležité. V roce 2016 jsme začali jezdit s třetím členem našich výprav Škodou 100 Barča z října roku 1969. Už jsme navštívili 25 zemí a ujeli přes 70 000 km.

Garik Avanesian (1959)

Garik Avanesian se narodil v ázerbájdžánském Baku roku 1959. Od dětství měl vlohy k obrazové představivosti, kterou následně rozvíjel v prostředí fotografické školy fotoklubu Chazar v Baku. Poté přišly roky vyhnanství, zaviněné krutým konfliktem mezi dvěma národy – Armény a Ázerbájdžánci a s nimi bohužel omezení tvůrčí práce. Mezi lety 1988 – 1992 působil v Kazachstánu, počátkem devadesátých let v Moskvě a od roku 1995 již trvale v Praze, kde nalezl existenční zázemí i potřebný klid k tomu, aby se vrátil ke své fotografické práci. Garik Avanesian má za sebou bezpočet individuálních i skupinových výstav po celém světě i bohatou publikační činnost. Od roku 2005 je předsedou České federace fotografického umění. Roku 2012 získal nejvyšší fotografický titul Master FIAP.